Dovolím si malý zamyšlení na úplnej začátek tohodle sloupku. Je prosinec, rok 2016. Ještě pár let a bude to 30 dlouhejch roků od Sametový revoluce. Od tý revoluce, která měla vyhnat starý pořádky, znovunastolit jakous takous svobodu a taky umožnila, aby mohli zase hrát a zpívat umělci, kteří za komančů hrát nemohli.

Neznamenalo to odmítnutí těch, kteří mohli, případně byli protekční děti socialistickýho systému. Tak trochu by ale člověka napadlo, že sračky, co se poslouchaly těch 40 let od lidí, co podkuřovali komančům, se už poslouchat nebudou. A tyhle interpreti půjdou logicky od válu. Je rok 2016 a vyšlo nové CD Hany Zagorové, reedice alba Vodopád Heleny Vondráčkové, Karel Gott se dostal z rakoviny a zpívá na albu 40 slavíků, Michal David vyprodává haly a z rádia furt dokola hraje Olympic. Ok, mainstreamu neporučíš.

Co se ale děje v podzemí? Žije? Vzkvétá? Dinosaury a molochy necháme stranou a zkusíme se podívat na to, jak se žije kapelám ne ve středním proudu, ale klidně i někde ve slepejch ramenech řeky jménem muzika v cyklu Česká hudební bída.

Celej tenhle cyklus nebude o tom, že bych chtěl jen nadávat na zoufalý poměry. Nechci tady brečet, a ani nechci analogii k 1000 věcí co mě serou (ač by se jich našlo v hudební branži ještě víc). Chtěl bych se kouknout hlavně na ty největší nešvary undergroundový a DIY scény a doufám, že si z nich někdo něco dokáže odnést.

Pokud ne, tak to bude jen výčet lacinýho fňukání a pár vtipnejch historek z (nejen) muzikantskýho života.

Sit back and relax, v příštím díle začínáme.

Autor je etnomuzikolog