Upřímně řečeno tenhle díl jsem si chtěl nechat na později, až pořešíme nějaký skutečný hudební problémy. Tenhle příspěvek nebude až tak o bídě český, ale spíš o nějaký společně lidský. A myslim, že je celkem dobrý, že je de facto první, protože uběhnuvší rok byl na ty mrtvoly celkem bohatej a navíc tenhle sloupek vychází na výročí smrti Jana Palacha.

Každopádně k věci – proč do háje furt všichni fňukaj, že někdo umřel? Jasný, můžem tu rozebírat věci typu, že každej má svůj čas. Že ty hudební vzpomínky jsou krásný a jsou pevně spojený s nějakýma zážitkama. Že jsi támhle poprvý roztáhla nohy, když hrál Major Tom. Žes támhle jel po Nuseláku zhulenej 120 v hodině a hrálo ti k tomu Ace of Spades nebo jsi jí tam vrazil čuráka, až se chytla oltáře, právě v tu chvíli, když hrál Nedory. Tenhle sentiment naprosto chápu, ale už nechápu to obrovský fanouškovství po smrti oblíbenýho interpreta, kterýho jste třeba ani neviděli. Jako já to chápu, že ultra hvězdy Cohena viděl člověk tak možná jednou dvakrát, když zrovna chtěl. Ale fňukat, že umřel někdo, kdo obrážel každou Horní Dolní a vy jste ho za těch 13 let viděli maximálně na Youtubu, je blbost. Nikdo tu není věčně (až na Keitha Richardse, samozřejmě) a brečet, že někdo nevydržel, než jste se na něj uráčili zajít, tak to skutečně nebrečíte nad nim, ale spíš nad sebou. Tak zas příště!

Autor je etnomuzikolog

Foto: Irma Lammrová