Světla reflektorů a stroboskopů se opět rozsvítili nad pódiem a sál se rozduněl zvukem ostrých kytar. Akce se konala v Rock Café a na to, že byla sobota se sešlo poměrně málo lidí. Což je škoda, osobně jsem čekal, že se lidí sejde daleko víc a potkám zde daleko víc kámošů a lidí, co znám. Jednalo se totiž o křest novýho alba kapely Behind the Mirror, které můžete znát z naší vzájemné (a zdaleka ne poslední) kooperace, kterou byla Manequin challenge.

Do klubu jsem dorazil přesně na osmou, tou dobou měli začít hrát Attack the Hero. Jelikož měl celý program skluz, tak ještě dohrávala první kapela, kterou byli Rise of Suria. Od nich jsem slyšel dvě poslední písničky a co mi utkvělo v paměti byla kytarová vyhrávka na konci jedné z písniček, za kterou by se nemuseli stydět ani kapely hrající atmosferický metal se samply jako např. Year of no Light. Osobně mám podobný vyhrávky v písničkách rád, tak asi i proto mi tenhle moment utkvěl v paměti. Vystoupení jako takové se těžko posuzuje, když jsem slyšel jen dvě písničky, ale co si určitě pamatuju bylo dost špatné nazvučení a chvílemi dost nepříjemné chrčení ve zvuku.

Sál byl ke konci vystoupení Rise of Surya z půlky prázdný. Před sálem v místnosti na posezení byly skoro všechny stoly obsazené a lidé rozděleni do skupinek, kecalo se, popíjelo a u některých přišlo na řadu obligátní cígo. Prostě klasická odpočívací poloha v RockCafé.

Co bylo naopak velmi sympatické, bylo že zpěvák RoS Filip běhal mezi lidma a snažil se tím rozproudit hodně statické publikum. Jeho komunikace s publikem byla vždy na dobré úrovni. Viděl jsem ho hrát ve více kapelách (třeba na Winter Metal Attacku hrál s Beast within the Sound) a vždy pobízel lidi k tomu, aby šli blíže k pódiu a snažil se je rozhýbat. Tady se to ale moc nepovedlo a jediné, co bylo vidět bylo kývání některých návštěvníků hlavou do rytmu. Na konci jejich vystoupení při loučení s publikem došlo i na malou vsuvku – Filip dostal od hned od čtyřech holek…velmi milý dárek. A to kopretiny, což je jev, který je možno vidět trošku v jiném provedení u větších kapel. A spíše i u jiné generace. U menších kapel jejich typu až tolik ne, ale na druhou stranu to bylo sympatické, takže za mě proč ne. Bylo to milé oživení večera.

Po krátkém občerstvení, pokecu s klukama z BtM a dalšíma lidma přišlo na řadu vystoupení Attack the Hero. Kapely, na jejíž vystoupení jsem byl dost zvědavý – pamatuji je ještě ve staré sestavě, kdy za bubny seděl Šafrik, náš kámoš z Modřan, nynější bubeník Smuteční Slavnosti a čerstvá basácká posila No Chance of Recovery.

Hned při pohledu na ně byla jasná jedna věc, a to ta, že už nemají dva zpěváky, ale pouze jednoho. A navíc úplně nového. ATH zahráli mix jak starých písniček (Better Days, písnička složená ještě původní sestavou), tak i ty novější.

A dokonce vyrukovali i s úplnou novinkou. Na to, že den předtím hráli ve naproti ve Vagonu a byla na nich vidět únava, tak svoje vystoupení neodevzdali a dali do něj energie, co nejvíce mohli. Sál byl při jejich vystoupení stále prořídlý, oproti předchozí kapele nepřišlo o moc víc lidí. Vystoupení ATH až na jednu slabší chvilku, způsobenou únavou a zbytkáčem z předešlé noci, hezky odsejpalo a líbilo se mi o něco víc, než když jsem je v nové sestavě slyšel naposledy. Potěšili mě poslední písničkou As one we Stand, což je pro mě hodně silná věc z textového hlediska.

Z hlediska celkové atmosféry se našly dva až tři odvážlivci, kteří rozjížděli mosh a akrobatické kousky, ale pořád to bylo málo. A zvukově mi to pořád nepřislo uplně OK, byť byl zvuk možná o něco lepší, ale pořád v něm bylo slyšet jakési rušení, způsobené zřejmě špatným nazvučením. Nemyslím si, že by aparatura v RC byla špatná.

Další na řadě, opět s mírným zpozděním, které se neslo celým večerem byli From Void to Abyss. Pro mě neznámá, ale o to příjemnější překvapení večera. Na ně se konečně sešlo víc lidí a víc se pařilo, skoro půlka sálu moshovala. Aby také ne, když hrají deathcore s downbeatovýma pasážema kombinovaný s rychlými, atmosferickými a melodickými pasážemi. Energie z nich doslova sálala a bylo vidět, že si to užívají. Zpěvák při vystoupení i v proslovech mezi písničkama běhal ze strany na stranu na pódiu a hecoval dav. Jediný, co mě trošku mrzelo byli nenávistný hlášky proti feťákům a hláška typu “poslechněte si naše nový skladby nebo jděte do píči“. Strapova hymna zdá se udělala dojem i na metalcore scéně. Jasně, bylo to myšleno s nadsázkou, ale v tu chvíli, kdy to bylo řečeno mi to jako nadsázka nepřišlo, ani nevím proč. Třeba se časem dočkáme od FVTA i více nadhledu, hudebně to ovšem bavilo.

A konečně přišel na řadu vrchol sobotního večera a kapela, na kterou přišla většina lidí. A tou není nikdo jiný než Behind the Mirror, o kterých jsem se zmiňoval na začátku. Jestli na From Void to Abyss se moshovalo, tak tady se rozjel doslova hell. I když jsem zažil větší helly na jiných tuzemských akcích, ale vzhledem k průběhu večera se to takhle označit dá. Sál byl konečně pořádně zaplněn.

Aby také ne, když kluci křtili jejich nový album Age of Mirrors. Poměrně dlouho zvučeli, což nebylo jejich vinou, ale zřejmě pochybením zvukaře, který jim asi uplně nerozuměl nebo je neuměl nazvučit tak, jak oni chtěli. Navíc z jedný bedny na podiu se při zvučení chvíli neozývalo nic. Těžko říct, jestli byla vadná nebo byl na vině zvukař, případně špatný nebo povolený kabel. V každém případě to bylo nepříjemné zdržení a kluci už pak na to lidově řečeno srali a začali hrát. Moshovalo se na ně o 106 a rozjeli se i side by side. Což jsem rozjel i já, ale ve vlně euforie jsem to trochu přehnal a neohrabaně vrazil do tří týpku, kdy jsem jednomu z nich vylil pivko.

Štěstí bylo, že jsem s nimi na začátku akce kecal, ale chycení mě pod krkem od jednoho z nich nebylo uplně příjemné. Vyřešil jsem to omluvou a koupí novýho pivka, konflikty jsem rozhodně nechtěl. Tímto se daným lidem ještě jednou omlouvám, i když jsem se jim omluvil několikrát v průběhu večera, můžu si za to sám. K podobnému kofliktu mezi stejnou partou a jiným týpkem došlo o něco později. Nevím, o co přesně šlo, ale taky se s ním chtěli prát. Zřejmě se jim nelíbilo, když šli do kotle, že tam schytali ránu, ale s tím se prostě na podobných akcích počítá. Daná parta pak odešla s nasranými výrazy.

Jinak když se vrátím k vystoupení BTM, tak se jednalo o poctivý deathcore, okořeněný Artíkovými melodicky zpívanými pasážemi. Škoda jen toho dlouhého zvučení a poměrně krátkého setu. Křest alba proběhl ne šampaňským, jak by si mohl někdo myslet, ale flaškou Jacka, která se pak dala kolovat do publika. Ještě exluzivnějším elementem byl pak samotný křtitel, kterým se stal Michal Dvořák z legendární Lucie, pronesl též podporující proslov. Tou dobou se kluci oprávěně museli dmout pýchou a hrdostí. Krásné též bylo, že se akce účastnili dva nebo tři vozíčkáři a že je jejich zpěvák ocenil, že hrajou hokej (sám je hokejovým trenérem).

Závěrem bych rád řekl, že akci příliš pozitivně bohužel nehodnotím. I když se na ní dali najít světlé chvilky, tak kromě špatnýho zvuku mě zklamalo i poměrně malé množství lidí celkově. Což je velká škoda. Kdyby přišlo takhle málo lidí na akci ve všední den, nedivil bych se – přecejen spousta z nás pracuje a má i své starosti a povinnosti. Ale v sobotu je to trošku pech. Celkovému dojmu taktéž uškodily určité náznaky konfliktů, které se na akci vyskytly, i když za ten svůj si můžu sám.

I přesto bych chtěl poděkovat těm všem, kteří si i přes všechny zastupné či nezástupné problémy našli cestu do klubu, a především bych chtěl popřát Behind The Mirror hodně štěstí s novou deskou a tvorbou. Nejen, že to jsou super kluci, ale neustále na sobě makají, a vážně si myslím, že o nich ještě hodně uslyšíme.

Taky bych rád poděkoval fotografovi BTM Vláďovi Bryndovi za postytnutí fotek na tenhle report.

Hadrabák