3v1 se Something Like – recenze cd, minirozhovor a profil kapely na jednom místě!

Recenze desky Something Like – MMXVI

KAPELY | SOMETHING LIKE MMXVI | metalgate-eshop

Jelikož se mi před nedávnem osobně dostalo do rukou tohle album, tak bych ho rád představil i Vám, protože určitě stojí za zmínku. Kapela funguje od roku již od roku 2001, v jejich tvorbě je jasný vliv kapel (názorově určitě, hudebně už trošku odbočili) jako Heaven Shall Burn, Morning Again, nebo Liar – starých HC metalových (metalcorem bych to určitě nenazýval) kapel, které měli co říci k tehdejší politické situaci a sociálním poměrům ve společnosti.

A právě tohle se objevuje i v textech Something Like, především zde najdete texty o svobodě, zamyšlení se nad dnešní dobou a o stále sílící hrozně fašismu v dnešní společnosti.

Na albu také najdete texty proti kouření na koncertech (skladba Děkujeme, že na koncertech nekouříte). Výše zmíněné texty o svobodě pojednávají o tom, že vlastně svobodní nejsme a že naše svoboda, po které jsme před komárem toužili byla hozena do rukou lhářů – myšleno chamtivých politiků, kteří hledí jen na svoje zájmy (písnička 20 let svobody). O vzestupu fašismu v dnešní společnosti pojednává naproti tomu silná věc Psalo se před lety, v roce MMXVI.

Text písničky Psalo se před lety, v roce MMXVI :

Psalo se před lety,
když zdravý lidský rozum
opustil tento kraj
a moc a síla místo něj
usedly na trůn.
Když lidi volili své vrahy,
když lidi umírali
za lepší život pro děti,
psalo se před lety.

Krvavě žhnoucí oči
a zhoubná nemoc v srdci,
hluboké hroby skryjí
zvěrstva páchaná mocí.

Psalo se v minulosti,
a není to tak dávno,
kdy hrstka mocichtivých
chtěla všem lidem vládnout.
Slíbená cesta spásy,
ta cesta nadějí,
stala se cestou ke dnu,
cestou do neštěstí.

V očích, namísto plamenů,
byl náhle vidět strach.
A všechny jejich sny
padly a zhroutily se,
obrátily se v prach.

Dnes, jako před lety,
umírá zdravý rozum.
V době, kdy nevidíme,
kdo dere se zas na trůn.
Když znovu volíme svoje vrahy.
Když přihlížíme,
jak kopou naše hroby.
Slepí a neteční jsme ke všemu,
co tehdy znamenalo
pro lidstvo pohromu.

Ponuré kabáty nahradí módní hadry.
Zvrácené hodnoty
zůstávaj v myslích skryty.
Dál tiše přihlížej, dnes ještě klidně spi.
Jen nebuď překvapen, až najdeš své jméno
na jejich listině, listině smrti.

Hudebně jde o hardcore “kolísavý”, střídající místy uječené a řekněme growlové pasáže. Nejedná se však jen o směsku ostrých tónů, najdete zde i procítěné, lehce a dobře znějící pasáže – vyhrávky, za které by se nemusela stydět kdejaká 90´s emo kapela, nesoucí se na vlně příjemného vybrnkávání (ideální na poslech třeba při cestě vlakem, kdy člověk kouká do krajiny a nic neřeší). Nejen, že ta cesta pak utíká rychleji, ale taky to donutí více vnímat texty a zamyslet se nad nimi – alespoň já jsem to tak měl, když jsem tohle album poprvé slyšel. A skutečně to v téhle kombinaci zafungovalo na jedničku.

Za mě jsou SL nedoceněná kapela, ať už z hlediska stylu, tak i názorů si určitě zaslouží větší pozornost. Textově i hudebně můžu všem fanouškům staršího HC metalu výše zmíněných kapel, které ovlivnily jejich tvorbu doporučit. Poslechněte si tohle album nebo kluky podpořte koupí CD, případně návstěvou některýho z jejich koncertů – třeba 11.3. v Mariánských Lázních v RC Morisson, kde zahrají po boku Diligence a Toy in Toi.

Odkaz na akci najdete ZDE

O kapele:

Something Like se singlem "ONA" odstartovali novou éru kapely

Členové kapely:

Jirka – zpěv
Jenda – basa
David – kytara
Marcel – kytara
Zdeněk – bicí

Odkud jsou?

Tachov

Kde je můžete sledovat:

BandZone

Facebook

Nejbližší akce: 

11.3.  – Mariánské Lázně, Klub RC Morrison

24.3. Dead set IV.  – Ústí nad Labem, Krkavčí díra / w Anime Torment, We All Gonna Die, Beautiful Cafillery

13.4. – Praha, Fatal music club / w Valley (Belgie), Diary Of My Misantropy, Blue Venice, Gienah

15.4. 20 let La Groupe – naprosto nečekaně a překvapivě s La Groupe – Rokycany, místo bude upřesněno

Something Like: Hardcorem může bejt rap, metal a nebo jazz, pokud ta hudba nese sebou ty správný myšlenky a angažovanost

 

Součástí toho článku je i slibovaný minirozhovor, který vedl debutant Hadrabák s otřískaným matadorem, basákem Jendou. S jeho názory se ovšem ztotožňuje i zbytek kapely.

Na hardcorové, potažmo punkové scéně se pohybujete již pěknou řádku let. Zajímá mě, kdo přišel jako první s nápadem založit kapelu a jak jste se vůbec dali dohromady?

Ono je to trochu složitější, protože Something Like vznikli transformací z kapely Pain of Anothers v době, kdy se nám název Pain of Anothers přestal líbit. Chvíli jsme hráli bez jména a vymejšleli novej název, až přišel jeden náš kamarád právě se Something Like a nám se to líbilo. Na tuhle otázku je těžký odpovědět proto, že ze zakládajících členů PoA není už v kapele nikdo a z původních Something Like zbyl jenom Jenda – basák. Nebylo to tak, že někdo dostal nápad založit kapelu, tak oslovil další lidi. Ta kapela tady už vlastně byla. Začínali jsme ale jako každej. Byli jsme strašný blázni do muziky. Znáš to, posloucháš hudbu 16 hodin denně, až přijdeš do bodu, kdy ti nestačí jí jenom poslouchat, ale chceš jí i tvořit, něco s její pomocí sdělit… Takhle nějak jsme se k tomu dostali. V Something Like se vystřídalo strašně moc lidí a v současný sestavě hrajeme asi 3 roky. Známe se ale povětšinou dlouho, protože jsme se potkávali na koncertech i mimo ně. Vždycky, když někdo z kapely odešel, oslovili jsme kamaráda, o kterým jsme věděli, že hrál nebo hraje v nějaký kapele.

Přijde mi, že spousta lidí v dnešní době bere hardcore jako módu (a nejen ten, punk taky vykazuje jistý známky). Myslíte si, že pořád existují fanoušci HC, kteří jsou pravověrný a uznávají hodnoty, o kterých tahle subkultura je? Teď nemyslím veganství ani sXe, pro mě třeba je hardcore symbolem přátelství, boje proti útlaku, válkám, náboženství a podobným sračkám. Jak ho vnímáte vy? Kde je pro vás hranice toho, co je a co už není hardcore? Tahle otázka zní z podstaty možná trochu jako klišé, ale i tak mě zajímá váš názor.

To máš pravdu, ale tak to prostě asi je. Vždycky byl nějakej směr, kterej byl nějakou dobu in a nabalil na sebe spoustu lidí. Stejně tak to bylo s nu-metalem, punkem, stejně tak to je s hardcorem. My hudebně spadáme do metalcorový škatulky a tam je to hodně znát. Jak řekl Ivan z Flowers for Whores: Metalcore šel do kopru, když velký labely vycejtili jeho potenciál a nacpali ho do chřtánu děcek, který chtějí bejt rockový hvězdy. To je věta, se kterou nemůžeme než souhlasit. Hardcorem pro mě může bejt rap, metal a nebo jazz, pokud ta hudba nese sebou ty správný myšlenky a angažovanost, která k hardcoru (nebo chceme–li k punku) patří. HC scéna pořád ale existuje a bude existovat a myslim, že zesílí, až to bude neúnosný, lidi budou nespokojený s komercí a budou chtít věci dělat podle sebe. Takhle nějak hardcore punk vzniknul. Tak, že se mladý lidi nechtěli držet hlavního proudu, byli to vyděděnci společnosti, který už štvaly všeobecnej diktát a komerce, která v hudbě je. Byl to takovej protiklad k mainstreamu. Myslim, že schválně hráli nestravitelně a nečistě. Důležitý bylo to poselství a energie, a ta byla obrovská. Pořád to tak je a jak říkám, hardcore pořád žije a je spousta lidí, pro který to hodně znamená – jestli to není vidět v televizi nebo na sociálních sítích a internetu, pak je to dobře. Myslím si, že to bude sílit.

Pro mě je hardcore jinej svět, ve kterým platí vlastní pravidla. Je to osobní věc a nemusí se to jmenovat zrovna hardcore. Svoboda není kolem nás. Svobodu si vytváříme sami tím, jak se chováme a jak vycházíme s ostatními. To je asi můj nebo náš osobní hardcore.

Ještě k tý otázce, kdy to ještě hardcore je a kdy už ne. Je to asi podobná otázka jako s vejcem a slepicí.:)   Každej tu hranici cítí jinde. Když jsem byl mladší, tak jsem absolutně neuznával jakoukoli komerci v muzice. Čas asi ale hrany otupí… Osobně nemám problém s velkýma kapelama, který stojej nohama na zemi, ví odkud pocházejí, mají pozitivní vliv na svoje fanoušky a svoje postavení využívají k podpoře dobrých věcí. Vidím ale taky spoustu přehnaně ambiciózních kapel, který hrajou proto, aby se staly rockovýma hvězdama, obětujou tomu všechno, nacpou do toho spoustu peněz, úsilí a nakonec prodaj kytary a na všechno se vykašlou, protože se jejich sen rozplynul a kýženej výsledek a úspěch se nedostavily. Hraní a kapela (pro někoho třeba sport, malování, sochání…) by mělo bejt podle mě ale hlavně pro radost a zábavu. Jak říkám, každej to má jinde a asi je to tak v pořádku. Nemůžeme bejt všichni stejní. A mimochodem, vždycky to bylo o módě, protože každej chce někam patřit. Důležitý je ale, co je pod těma hadrama, tetováním a účesama. Není o tom jenom hardcore nebo punk. Je hodně fajn lidí v metalu a určitě i dalších stylech. Mezi metalovýma kapelama máme spoustu přátel, na který nedáme dopustit, a který jsou obrovský srdcaři.

Máte písničku o kouření na koncertech, což je určitě schválitelná iniciativa. Ač jsem osobně příležitostný kuřák, tak kouření na nich taky neschvaluju. Zajímalo by mě, co si myslíte o plánovaným nekuřáckým zákonu, který má vejít v platnost někdy v půlce letoška? Spousta “hospodských” se obává, že jim přestanou chodit lidi a klesnou tržby, přitom třeba v Anglii z toho, co jsem slyšel chodí lidí pořád stejně i po zákazu kouření v hospodách (restauracích). Nemělo by podle vás být spíš na majiteli, jestli si určí, zda jeho hospoda bude kuřácká nebo ne, nebo zákon schvalujete ve znění, že bude uplně zakázáno kouření v hospodách a dalších podnicích podobného typu?

Osobně nemám rád zákazy, ale tenhle zákon vítám. Ne, snad proto, že bych chtěl vyhrát nějakou bitvu nebo mohl říkat: “Dobře vám tak.” Ale fakt je, že lidi sami od sebe kouřit v uzavřených prostorách nepřestnou. Vim, že je spousta kuřáků, kteří už dávno chodí kouřit ven, ale pořád je jich málo. Viděl jsem třeba němce na českých koncertech, kde kouřili jako fabriky, a to je to u nich zakázaný už dávno. Jenom tady prostě mohli. Nikomu nechci nařizovat, že nesmí kouřit. Je to jeho volba, jeho svoboda. Pokud ale jeho volba a svoboda ubližuje ostatním, je to špatně a musí chápat, že to někomu bude vadit. Už teď počet nekuřáckých hospod roste a je v nich dost lidí. Nedávno jsme si šli po tréninku sednout a pokecat a ta hospoda byla plná lidí a nebyla to Praha nebo Plzeň, ale Tachov a byla to středa. Samozřejmě, že na vesnicích štamgasti budou remcat, že si nemůžou dát cigáro k pivu. Ale upřímně, jestli hospodskýmu těch pár chlápků, co tam cucá pár piv a přitom ho svým kouřením zabíjí, za to stojí… Jak už jsem řekl, nejsme příznivci zákazů a vždycky jsme radši, když žádný nemusí bejt. Nehledě na to, že dneska se zakáže kouření a zejtra to může bejt něco jinýho. Mám ale obavu, že lidi na to sami nepřijdou. Je to smutný, ale je to tak… A kecy typu: “Když se ti to nelíbí, tak na koncerty nechoď, nebo choď jenom na nekuřácký.” fakt neberu.

A ohledně toho, jestli by si neměli hospodští sami vybrat… všichni víme, jak by to dopadlo. Českej člověk je šikovnej a určitě by si poradil.🙂

Zažili jste toho nespočet, takže můžete s klidným svědomím bilancovat. Na jaký koncík vzpomínáte nejraději, který jste si užili nejvíc? A která tour pro vás byla nejlepší a s jakou kapelou?

Nejraději vzpomínáme na koncert v Krupce U Herzinů. Když jsme tam přijeli, tak jsme chodili po městě a vůbec nevěděli, co večer čekat. Ale ten koncert, to bylo jako v devadesátých letech. Ty lidi se přišli bavit. Byli tam strašně různorodý lidi, od 16 do 50 let. To místo na nás dejchlo takovým tím pozitivním tvořivým duchem. Před koncertem si tam lidi vyráběli z kartonových krabic papírový meče a štíty. Při prvních tónech první kapely to tam vypadalo, jak kdyby přijeli Parkway Drive, do vzduchu letěly skartovaný papíry, pár nejstarších kmetů tam rozjelo mosh a ten neustal po celou dobu vystoupení kapel. Žádný pódium, lidi mezi kapelou, kapela mezi lidma. Došlo i na ty papírový meče. Vojta a spol, který to pořádali, byli maximálně v pohodě. Škoda, že jsme nemohli zůstat a jít druhej den s Vojtou na plánovanej výlet do okolních kopců… No a samozřejmě nesmíme zapomenout na náš křest 16. prosince loni u nás v Tachově. To byl slušnej kotel a tolik lidí ještě Garáž nikdy nezažila a bohuhell už ani nezažije…

Těch tour jsme tolik nezažili. No tour, co si budeme nalhávat, byly to maximálně 3 nebo 4 koncerty v řadě, ale nejvíc srdcařský to bylo se Švýcarama Escape From Sickness. To byli strašně milí kluci. Přesně to vystihuje to, o čem jsme se bavili v předchozí otázce. Když jsme prvně slyšeli, co hrajou, tak jsme si říkali: Fajn, další metalcore kapela. Ale to, jak to zahráli a hlavně to, jací byli… Když jsme je poznali, začala ta kapela mít pro nás úplně jinej rozměr. Najednou tu muziku úplně chápeš, slova, který jsou v textech, ti dávají smysl a nemáš nejmenší důvod jim nevěřit a víš, že to, o čem zpívaj, přesně taky žijou. Škoda, že se už rozpadli…

Přijde mi, že dnešní doba je hodně založená na penězích podle toho, co pozoruju a vnímám ve světě kolem sebe. Jakoby se ztrácela ochota poznat člověka z hlediska jeho vnitřních kvalit a posuzuje se podle toho, jak tučný má kdo konto. Abych se přiznal, tak jsem se vždycky snažil jít opačným směrem. Jak vnímáte tenhle aspekt v porovnání s tím, co se uznává v rámci hardcoru? Uznáváte v rámci možností kapitalismus i s jeho negativníma vlastnostma nebo jste striktně proti reálnému kapitalismu a myslíte si, že se dá nahradit jiným, lepším systémem?

Dnešní doba je rozhodně založená na penězích, konzumu a oběhu zboží a peněz. Není to asi jenom o penězích, ale co si budeme nalhávat, my všichni vzhlížíme třeba k našim modlám z kapel. Chceme je poznat, chceme být jejich přátelé, ať už osobně nebo na facebooku. Přitom, když by takovej člověk nehrál v kapele, ke který vzhlížíme, tak je nám ukradenej a nic se o něm dozvědět nepotřebujeme a nechceme. Tak to máme asi všichni, tak to mám i já. Jsem si toho vědomej, ale nevim, co s tim mám dělat. V tomhle směru radit neumím a nemůžu. Stejný je to i s penězma, ale netýká se to jenom jich. Vždycky vzhlížíme k těm úspěšnějším a chceme se jim přiblížit. A taky jsme k tomu nucený. Všechny časopisy nás zahlcujou zprávama, kde se dozvídáme, kolik bere ten kterej fotbalista, jakou milenku zrovna má nebo jaký si koupil auto. To, jestli umí perfektně kopat, je v podstatě druhotný… Ohledně kapitalismu to nemáme v kapele úplně jednotný. Někteří ho chápou, souhlasí s ním a užívají si jeho radosti a starosti (i když ty starosti si užíváme všichni, hehe). Jiní to mají obráceně, ale morální hodnoty ctíme stejný.

Mně se třeba nelíbí ta vláda kapitálu, a to, jak se všechno točí okolo moci a peněz. Výsledkem je bezmezný plundrování planety, války, spousty mrtvých a mučených po celým světě – vidíme to každej den všude. Na druhou stranu jsem ultraskeptickej v tom, že změna systému přinese zlepšení. Líbí se mi třeba ideje anarchismu, ale myslim, že je to utopie. Alespoň zatím. Může to fungovat v rodině, menším kolektivu, společenství, když budou všichni uznávat stejný hodnoty a budou se o všechno dělit a podporovat se. Věřím, že to může fungovat. Když bys to ale chtěl praktikovat na masy, tak chtě nechtě budeš muset spoustu lidí k něčemu nutit a to už pak zavání totalitou. Přes to všechno ale, si myslim, že má cenu usilovat o lepší svět, lepší společnost. Začít ale musíme sami u sebe, na osobní úrovni.

Co rádi děláte ve volném čase krom hraní na koncíkách a poslouchání hudby? Myšleno mimo okruhu  hardcoru a koncertů.

Kromě kapely a práce máme všichni nějaký koníčky. Jirka má práci snů – dělá v obchodě, kde prodává počítačový hry, což je jeho velkej koníček a žrout času – prostě je to pařan jak prase, hehe. Zbytek se věnuje sportu. Zdenda furt cvičí, běhá, hubne a sleduje Wrestling, Dáda si nechává lámat žebra na tenise nebo na fotbale, Macek na Krav maze a já na Aikidu. Obecně máme rádi bojový umění a sporty, ale spíš na takový tý divácký a filmový úrovni – něco jako František Koudelka a slezte z toho lustru, Donalde, vidím Vás.:) Do toho nějaká posilka a taková klasika jako jsou výlety, lyže, běžky, kola. Vlastně máme každej den docela nabitej a 24 hodin je celkem málo na to, aby toho člověk stíhal víc, zvlášť když máme taky nějaký ty pracovní nebo studijní povinnosti.

Kluci, díky moc za vaše odpovědi a váš čas. Ceníme si toho a budeme se těšit, že se na nějakým koncíku uvidíme. A to nejenom v Praze!

Jsem Hadrabák a rád píšu o punku a hardcoru pro Klubovnu! www.klubovna.net

klubovna logo banner

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: